Český Banát očima Pražáka

V červnu se uskutečnil putovní výlet do rumunského Banátu. Tato oblast je zajímavá nejen svou přírodou, ale taky svojí českou komunitou, která zde žije již 200 let. Na naší cestě jsme tak prošli čtyřmi malebnými českými vesničkami.

Když se k uším mé ctěné paní matky dostala ta novina, že se její povedené dítko rozhodlo vypravit se do Rumunska, mírně se zděsila. "Co když tě tam sežere medvěd?!" pronesla. Po mém asi tak padesátém "Ale no tak, mami" podlehla a přihlášku poslušně podepsala. Jak se nakonec ukázalo, banátská zvířata byla velice přátelská, možná někdy až příliš.

Jelikož při příchodu do naší první české vesnice Gerník nás kromě veselých místních uvítala i psí část obyvatelstva. Nadšeně nám i asistovala při stavbě stanů. Když jsem se paní, na jejíž zahradě jsme spali, zeptala, jaké má jeden z pesanků jméno, věnovala mi rezignovaný pohled a řečnickou otázku: "On je tady zase?" Paní nám následně vysvětlila, že pes není její a že ho nezná. Z toho pedagogická část zájezdu usoudila, že pes může být potenciálně zavšivený nebo nějak jinak zdraví škodlivý, a je tedy záhodno ho v rámci ochrany zdraví studentstva z pozemku vypudit. A tak vyvstala otázka: "Jak?" Pes, kterého jsme do té doby stihli pojmenovat Heinrich, zkušeně prohlédl naše pokusy vylákat ho za vrata pomocí sušeného masa. Na pochutinu se ani nepodíval a dál nám zvesela oxidoval v našem tábořišti. Došli jsme tedy k závěru, že budeme muset nasadit tvrdší kalibr – laso. Heinrich, který nám zcela okatě dával najevo, jak je mu naše snaha se ho zbavit šumák, se bez větších cavyků nechal chytit do lasa a vyvést za bránu. Věděl totiž něco, co my ne – že v plotu je díra. Prakticky okamžitě vykoukla Heinrichova chlupatá hlava z našeho stanu, kde se rozhodl udělat zevrubnou inspekci. (Po zbytek zájezdu jsme nacházeli chlupy.) Vypuzování tedy začalo nanovo a zapojili se i pedagogové, ovšem ani jejich snaha nám nebyla co platná. Pesan se vždycky dřív nebo pozdějc vrátil a celý zájezd tedy postupně rezignoval a Heinricha přijal mezi sebe.

Následující ráno mě vzbudilo koňské ržání. Vystrčila jsem rozcuchanou hlavu ze svého provizorního obydlí a chvíli rozespale pozorovala, jak se v ranním oparu za plotem prohání dva krásní hnědáci. Za stejným plotem, na který jsem si večer pověsila ručník, který začal docela dost zajímat jednoho z koní. Ještě v polospánku jsem sedmimílovými kroky přiskočila k plotu a zvířeti ručník zabavila, těsně předtím, než si z něj stihlo udělat snídani. Následně jsem si ho na znamení míru pohladila a sama se na již zmíněnou snídani odebrala.

Po jídle jsme se odebrali do další vesnice. Byla neděle a cestou přes vesnici jsme potkávali spoustu svátečně oblečených dam, které mířily na mši. Hlavy jim zdobily pod bradou vázané květované šátky, které doplňovaly bílé vypasované košile a široké barevné sukně, přes které měly uvázané ručně vyšívané zástěry s krajkami. Jakoby z oka vypadly babičce Boženy Němcové.

A vy se asi ptáte, kde máme Heinricha – no přece s sebou. V půlce cesty jsme se od místních dozvěděli, že to není toulavý pes, jak jsme si mysleli, ale že místní nechávají psy pobíhat po vesnici na volno a ať ho koukáme zahnat, že třeba ještě trefí domů. Zvíře bylo opět zcela imunní proti všem našim pokusům se ho zbavit a s vrtícím ocáskem nás doprovázelo celých 16 kilometrů až do další české vesnice – Rovenska.

Opět jsme rozbalili tábor na louce u místních, kteří ovšem měli plot bez děr, takže už to bylo bez psí asistence.
Zde jsme měli výhled jako pro bohy. Dle mého se Řím ani Paříž nevyrovnají svou okázalou krásou majestátnímu půvabu hor a kopců. Seděla jsem s kamarády, blaženě pozorovala narůžovělý západ slunce. Povídali jsme si ještě dlouho po tom, co obloha úplně zčernala a slunce vystřídal baculatý měsíc. Z naší večerní romantiky nás krutě vytrhla realita venkova – kráva. Já jsem pražské dítě z paneláku, mé zkušenosti se skotem jsou omezené na hodinovou exkurzi v kravíně z páté třídy základní školy. Proto mě fakt, že se půltunový kolos jal žužlat šňůru od mého stanu, lehce vyvedl z míry. Na dobré slovo kravka neslyšela, a tak se jeden chlapec rozhodl kontaktovat odborníka – otce s diplomem ze Zemědělské univerzity. Po konzultaci s profesionálem se nám povedlo zvíře úspěšně odehnat. 

Největší česká vesnice, kterou jsme za svůj pobyt obdařili svou přítomností, byla Eibenthal – v překladu Tisové údolí. Nenechte se zmást označením "největší vesnice". Tato obec čítá něco kolem 200 obyvatel a její největší dominantou je 31 metrů vysoký kostel, kam nás vzal náš svérázný průvodce Lojza.

První, čeho jsem si při vstupu všimla, paradoxně nebyl oltář. Zaujal mě na místní poměry nepatřičně honosný lustr z českého křišťálu. Lojza mi vysvětlil, že ho dostali darem – a že takový bych v té naší Praze těžko pohledala.

Když jsme si prohlédli kostelní loď, byli jsme tázáni, kdo z nás má hudební čuch a zdali by náhodou ten někdo neměl chuť vyšplhat se na galerku k varhanám a zkusit si zahrát. Pár odvážlivců se nakonec opravdu přihlásilo (včetně naší fotografky) a kostelem se rozezněly Beethovenovy melodie i modernější skladba Solaris. Po přepadovém, leč krásném koncertě si nás náš průvodce posadil do modrých lavic a začal nám se značným zápalem vyprávět o historii Čechů v Banátu. Dozvěděli jsme se, že Češi sem přišli již před dvěma sty lety na výzvu císaře, s účelem oblast osídlit. Plavili se sem po Dunaji až z Vídně. Úmorná cesta prý trvala nekonečné tři měsíce. Znaveni dlouhou plavbou museli začít osidlovat doslova od píky, protože široko daleko nebylo ani živáčka, natož kultivovaná půda.

Se zaujetím poslouchám a očima kloužu po bílých stěnách zdobených květinami a po křížové cestě, která ve veselém kostele působí trošku nepatřičně. Lojza vypráví, že v současné době jediné, co brání úplnému vylidnění vesnic – odstartovanému uzavřením dolů, které živily většinu obyvatel je cestovní ruch. My.

Takže až se mě za rok ctěná paní matka zeptá, proč si balím krosnu, usměju se a odpovím, že jedu bojovat proti vylidňování, Banát je totiž místo kam bych se chtěla vrátit.

Více nostalgických analogových fotografií je k nahlédnutí v naší fotogalerii. (Foto: Ivana Mrázková)