Cesta na veletrh
Rok plyne jako voda a než jsem se oklepala z minulého roku, nastal zase den, kdy jsem se musela se svou třídou zúčastnit každoročního mezinárodního veletrhu fiktivních firem.
Ze začátku se mi tam vůbec nechtělo, protože už vím, co to pro mě zase obnáší: KOMUNIKACI😭
Ale vzhledem k tomu, že nechci v budoucnu skončit osamocená v chátrajícím domě s kočkou na klíně, která by mě po smrti určitě spapala, nabila jsem všechny svoje úsporné baterky a jako statný a sličný rytíř jsem vyrazila na výpravu🚶♀️➡️✨
Nastoupila jsem tedy do vlaku a ve sluchátkách mi hrál Paul McCartney. Užívala jsem si, jak mi slunce přes okno vlaku svítilo do obličeje a úplně jsem zapomněla, kam se vlastně řítím.
Potom mě čekal přestup na tramvaj, která mě dovezla do Holešovic, kde se veletrh konal.
Na Výstavišti při cestě na veletrh mi už postupně začalo docházet, kam jsem se to zase vydala a přemýšlela jsem, proč mám tu potřebu se takhle bičovat.
No nic, moje baterky sice po cestě ztratily už tak 60 procent, ale i přesto jsem pravou nohou vstoupila do budovy, kde veletrh probíhal. To však byla velká chyba.
Jakmile jsem do budovy vstoupila, tlačící se dav mě začal táhnout k místu, kde jsem si vyzvedala svoje prašulky na nákupy. V tu chvíli, kdy jsem se přestala cítit jako chudý student závislý na své mamince, jsem šla nakupovat různé produkty od firem.
Plán zněl sice jasně, ale mělo to háček, no tedy spíš velký hák, kterým bych snad ulovila i velrybu. Lidi, všude bylo tolik lidí a já se nemohla skoro vůbec někam pohnout bez toho, aby do mě nikdo nevrazil. Započala tedy moje velká bitva a já se drala k různým stánkům. Ale pak nastal problém číslo dva, já jsem s nimi musela komunikovat a někdy jsem se musela domluvit i v angličtině. Jako já se sotva domluvím v češtině a teď najednou jsem měla mluvit i v jiném jazyce. Moje domluva s prodejci vypadala tedy velice zajímavě.
V těchto situacích si představuji, jak mi běhají v mozku postavičky ze seriálu Byl jednou jeden život a všude znějí poplašná zařízení📢
Jak se ale říká: konec dobrý, všechno dobré. Tak jsem tedy přežila boj s větrnými mlýny (které jsou v mé hlavě) a vydala se do své domovské svatyně, kde mě po tom náročném dni čekal ráj na zemi.
Do té doby, než mi zazvonila upomínka na jízdy v autoškole, ale o tom zase jindy😊