Genocida, pojem dnes běžně užívaný, se pojí s nejtemnější a nejstrašnější historií lidstva. Příčinou genocidy je nenávist, tato nenávist je mnohdy bezdůvodná a vede k největšímu zlu, kterého byla lidská rasa kdy schopna.

Je tomu 30 let co se ve Rwandě stalo to, čeho se mnoho lidí obává ze všeho nejvíce, genocida. Konflikt dvou skupin, hutu a tutsi, sahá až do středověku. V těchto dobách měli tyto dvě skupiny odlišné zájmy, tutsiové se soustředili na pastevectví a hutuové na farmářství. Tutsiové, i přesto že byli a jsou menšina, využili svého logicky vyššího postavení a postupně a mírumilovně převzali vládu nad regionem Afrických Velkých jezer (dnešní Rwanda, Burundi a Uganda). Tokem času se skupiny přestali tolik odlišovat a žili v relativní harmonii, dokonce jsou dnes i pravděpodobně velmi namíšení. Tak tomu tedy bylo do té doby, než přijeli do tohoto území belgičtí kolonizátoři. Belgičtí kolonizátoři, kteří kolonie nabyli díky prohře Německa v 1. světové válce, zavedli do Rwandy občanské průkazy, které, mimo jiné, měli kolonku na rasu držitele průkazu. Belgičané následně začali dosazovat tutsie do vládního postavení, čímž si ujistili, že se ve Rwandě bude dít to, co chtějí. Důsledkem tohoto rozhodnutí však bylo znovuotevření rány utlačování hutuů.

Belgičtí kolonizátoři tedy svými nezodpovědnými rozhodnutími napomohli rasové nenávisti. Tato nenávist vedla k rwandskému státnímu převratu v roce 1959, kdy hutuové bojovali proti tutsiům a belgickým kolonizátorům. V roce 1962 získala Rwanda nezávislost od Belgie. Důsledkem státního převratu bylo nastolení republiky s dominancí hutuů a donucení tisíce tutsiů k emigraci do sousedních zemí.

Vztahy mezi hutuy a tutsii byli po nastolení republiky velmi napjaté, tutsiové podnikali různé útoky ze sousedních zemí a hutuové tyto útoky opětovali. Konflikt vyvrcholil v roce 1990 kdy tutsijští rebelové započali rwandskou občanskou válku. Od roku 1992 začali věci vypadat nadějněji, současný prezident Juvenál Habyrimana musel ustupovat kvůli demonstracím proti němu a v roce 1993 podepsal mírovou dohodu mezi Rwandskou vlasteneckou frontou (Tutsijští rebelové) a Rwandskou republikou. Temný spád událostí však nastal po asasinaci rwandského prezidenta Juvénala Habyarimana 6. dubna 1994.

Atentát dodnes zahajují nejasné podmínky, co je však jasné je to, že po smrti Juvénala Habyarimana zneužila hutuová většina k započetí rwandské genocidy.

Příběhy hrůz co se během necelých 100 dní rwandské genocidy děly budou děsit celé lidstvo až do jeho konce: agresoři s mačety a samopaly hrozící nevinným rodinám a dětem, tisíce mrtvol plovoucích v jezerech, zoufalé prosby o holý život, zdánlivě žádná pomoc ze strany Spojených národů, zanechání napospas osudu okolním světem. To vše jsou obrazy obsažené v knize Obyčejný muž, která perfektně zachycuje tuto otřesnou atmosféru (viz další článek), je totiž napsaná člověkem, který genocidu sám zažil.

Je odhadováno že celkově 200 000 hutuů nemilosrdně ukončilo životy zhruba osm set tisícům často naprosto nevinným tutsiům a těm, kteří se opovážili těmto radikálním hutuům odporovat.

Obyčejný muž

Hrdinství má mnoho podob, mnohdy můžeme hrdinství konat bez většího uvažování nad věcí. Příběh Paula Rusesabaginy je jedním z příběhů o hrdinech, kteří riskovali všechno pro druhé, aniž by očekávali cokoliv nazpátek. Tento muž, rwandský aktivista za lidská práva a bývalý manažer hotelu Hôtel des Mille Collines v Kigali, se zapsal do historie tím, že během jedné z nejtemnějších kapitol lidstva zachránil životy 1 268 lidí – jak Hutuů, tak Tutsiů.

Příběh jeho odvahy a obětavosti později zaznamenal film Hotel Rwanda z roku 2004, který světu ukázal, co se dělo za zdmi hotelu uprostřed genocidy. Tímto aktem se Rusesabagina stal mezinárodní ikonou, symbolem odvahy a lidskosti, která přežila i tam, kde lidstvo selhalo. Po úspěchu filmu se jeho jméno začalo šířit po celém světě a s nově získanou slávou přišla i příležitost stát se hlasem těch, kteří se sami nemohli bránit.

V roce 2006 založil nadaci Hotel Rwanda Rusesabagina Foundation, která se zaměřuje na pomoc obětem genocidy a boj za lidská práva. Od útěku ze Rwandy v roce 1996 a pozdějšího přestěhování do USA se stal Rusesabagina také ostrým kritikem rwandské vlády a prezidenta Paula Kagameho, což mu postupem času přineslo jak příznivce, tak silné odpůrce.

Paul Rusesabagina se narodil v roce 1954 v malé vesnici v chudobě. Dětství prožil v domě z bláta a klacků a většinu svého života strávil bez bot. Jeho otec byl Hutu, zatímco jeho matka Tutsi, což z Paula udělalo člověka, který dokázal porozumět oběma komunitám a navázat k nim vztah. Jako dítě chodil do školy ve městě poblíž Gitwe, kterou provozovala Církev adventistů sedmého dne. Už v pouhých třinácti letech ovládal plynule angličtinu, francouzštinu i rodnou kinyarwandštinu, což mu později otevřelo cestu do světa a usnadnilo přístup k dalším příležitostem.

Po rozchodu s první manželkou Esther, s níž měl tři děti, přijal v roce 1989 do svého života zdravotní sestru Tatianu, která nejen adoptovala jeho děti, ale stala se mu i pevným bodem během krutých dnů genocidy. Společně měli dvě děti, avšak jen jedno z nich přežilo dětství.

Po genocidě zůstal Rusesabagina ve Rwandě ještě dva roky. Nakonec však požádal o azyl v Belgii, kam se v roce 1996 přestěhoval s dětmi a dvěma neteřemi. V Bruselu pracoval jako taxikář, daleko od politického chaosu ve své rodné zemi, ale nikdy neodložil svou vášeň pro spravedlnost. Později se s rodinou usadil v San Antoniu v Texasu, kde vede život veřejného řečníka a aktivisty pro lidská práva.

Rusesabagina se stal hlasem těch, kdo utrpěli a ztratili během rwandské genocidy vše. Byl mužem, který nikdy nezapomněl na své kořeny, na to, co během těch hrůzných dnů ztratil, ale také na to, co vše svou odvahou zachránil. Hrdina, obyčejný muž – příběh Paula Rusesabaginy nám připomíná, že i v temnotě může zazářit paprsek lidskosti.

Jakub Lažan 2.C