Petr Klínský: Od závodění přes učitelství až do ředitelny
Pan profesor Klínský není jen učitel ekonomiky. Dříve závodil v automobilech, napsal přes dvacet učebnic a jedenáct let vedl naši školu. Co ho přivedlo k učitelství, jaké historky si ze školy pamatuje a co by udělal se 100 miliony korun? To všechno a ještě mnohem víc nám prozradil v rozhovoru!
Jak se vám dnes daří? Co vás v poslední době nejvíc potěšilo – ve škole nebo mimo ni?
Dnes se mám výborně. Je krásné počasí, příjemní studenti, všechno funguje. Září je vždycky takové optimistické, protože všichni mají dobrou náladu, chuť do nové práce, usmívají se a letos je to taky tak. Tohle je velice důležité pro to, aby člověk do školy chtěl jít.
Zaslechli jsme, že jezdíte elektroautem – je to pravda? Co vás k tomu přivedlo a jaký máte vztah k autům obecně?
Elektroauto jsem koupil před rokem a půl a nebyl jsem si předtím jistý, jestli ho chci. Já jsem tak trochu přesvědčený řidič a chtěl jsem vždy manuální převodovku, abych mohl řadit. Zjistil jsem ale, že do Do Prahy je elektromobil to to nejlepší, co si člověk může pořídit. Obecně vztah k autům mám velmi blízký, já to vždycky srovnávám se svým kámošem Otou Münchem. Pro mě auto není jen kus plechu, ale něco, k čemu mám osobní vztah. Řízení patří k mým nejintenzivnějším zájmům.
Slyšeli jsme, že jste se dříve věnoval závodění – je to pravda? Jaké to bylo závodit a co vás na tom bavilo nejvíc?
Dříve jsem závodil, ale jen orientační závody, které nebyly jen na rychlost, byla tam hlavně klíčová spolupráce se spolujezdcem. Jezdíval jsem asi pětadvacet let s různými spolujezdci. Přibližně 10 let jsme jezdili společně s panem ředitelem Žertem. Teď už to není tak zajímavé, protože s rozvojem navigací schopnost navigovat ztrácí význam.
Jak jste se vlastně dostal k učitelské práci? Věděl jste od začátku, že chcete učit, nebo to byla spíš náhoda?
Na střední škole se mě ptali, čím chci být, a já jsem jim řekl, že bych chtěl být inženýrem, pak se ptali, inženýrem čeho, tak jsem jim s úsměvem řekl, že mi je to jedno. Rozhodnutí stát se učitelem padlo až ve 4. ročníku. Učím vlastně celý život kromě jedné etapy a jsem dodnes přesvědčen, že jsem si vybral dobře.
Byl jste také ředitelem naší školy – jak na to období vzpomínáte? Co bylo nejtěžší a co vás naopak bavilo nejvíc?
Být ředitelem byla jedna životní etapa, kterou jsem měl projít. Když jsem byl předtím učitelem, měl jsem pocit, že mám přispět něčím k rozvoji školy. Chtěl jsem zjistit, zda kromě mluvení dokážu své návrhy realizovat. Tehdy jsem odcházel ze soukromé školy a právě se konal konkurz na ředitele Heroldových sadů. Tak jsem to bral jako možnost vrátit se do kvalitní školy, kde jsem předtím působil. Ředitelem jsem byl 11 let. Sice nevím, jestli jsem byl dobrý ředitel, ale myslím si, že to je etapa, za kterou se podařilo splnit to, co jsem naplánoval. Rád na to vzpomínám.
Máte nějakou historku z doby, kdy jste byl ředitelem – něco, co úplně překvapilo vás i učitele?
Historek mám určitě mnoho, ale žádnou si takhle narychlo nevybavím, každopádně mám tu jednu historku z doby, kdy jsem začal učit. Jedna třída si řekla, že si ze mě udělá legraci. V té době jsem učil teprve dva měsíce. Přišel jsem do třídy a oni mi říkají: ,,Pane profesore, máme novou spolužačku, ale dnes chybí, tak ji zapište do třídnice, jmenuje se Kyršnerová." Za týden jsem koukal do třídnice a viděl jsem, že to třídní učitelka škrtla, poté se sami přiznali, že to byl vtípek. Tak jsem vymyslel odplatu a vyhlásil jsem falešnou exkurzi se srazem před školou v 15 hodin.
Věnujete se psaní učebnic ekonomiky a finanční gramotnosti. Máte jich přes dvacet – co vás k tomu vedlo a jak vzniká taková učebnice?
Tehdy se učebnice dělaly podle předchozího ekonomického systému. Po roce 1989 bylo potřeba sestavit nově, co se bude učit a podle čeho se bude učit. S tehdejším ředitelem panem Ptáčkem jsme navrhli obsah ekonomiky, sestavili jsme tým tří autorů, abychom vytvořili učebnici, ve které bude nový obsah. Od té doby jsem si zvykl učit to, co považuji za užitečné. Na základě mých zkušeností z doby ředitelování, ze života. Mimo jiné jsem vedl firmám 20 let účetnictví a vím, jak to funguje ve firmách. A to všechno se snažím vložit do učebnic, aby tyto zkušenosti mohly sloužit i někomu jinému.
Stál jste u vzniku programu EVA (ekonomická vzdělávací alternativa), teď už jen lyceum – jak ten nápad vznikl a v čem je podle vás výjimečný?
Rozumím. Ten nápad vznikl v souvislosti s tím, jak se svět kolem nás mění, a přibližně před 10 lety jsme zjistili, že prospěchové výsledky studentů mají stále klesající tendenci. Takže jsme si říkali, s tím je potřeba něco udělat. Svolali jsme takovou velkou konferenci se stávajícím panem ředitelem a řešili jsme, jak na to jít. Vytvořili se dvě skupiny. Jedni říkali: "Je potřeba nějakým způsobem lépe a důsledněji učit." A druhá skupina říkala: "Je dobré se zamyslet nad tím, jestli to, jak učíme, odpovídá také současné informační explozi." Skupina, která to chtěla zkusit jinak, byla dost početná, a tak jsme se do toho pustili. Vycházeli jsme tedy z toho, že všude kolem nás je kvantum informací (na internetu, na sociálních sítích, v učebnicích a tak dále). A řešili jsme, jestli dokážeme postavit část výuky tak, aby se s těmi informacemi pracovalo, ověřovaly se, zpracovávaly. A tím abychom reagovali na to, že když studenti u nás skončí studium, budou tuto dovednost potřebovat i potom. To byl náš motiv a spustili jsme první běh EVA, s nadšením a zápalem, studenti i my jsme do toho šli naplno. Teď po čtyřletých, pětiletých, šestiletých zkušenostech jsme si říkali: "Je třeba vyhodnotit, jestli to funguje." Ukázalo se, že bylo velmi obtížné kombinovat výklad, procvičování, práci s informacemi a projekty v každém předmětu. Postavili jsme tedy druhý systém, který už znáte. To znamená páteční projektové semináře, kde je průběh výuky úplně odlišný, úmyslně odlišný. Tak všechny strany mají jasnější představu, co zvládat. Ví se, jak na to jít v pátek, a ví se, co chceme zvládnout od pondělí do čtvrtka.
Jste spokojený s tím, jak to je teď?
Teď už vlastně ano. Teď už mám pocit, že ten systém je poměrně daleko, je rozvinutý a že teď už jsme v té lepší fázi, kdy systém nebudujeme, ale zlepšujeme. Což nakonec bezprostředně vidíte sami na posledním kroku, kdy jsme zdokonalili sedm kompetencí, které si můžete odtud odnést.
Když se podíváte zpět na svou kariéru, co byste poradil studentům, kteří ještě nevědí, kam směřovat?
Tak to je samozřejmě rada, která závisí na tom, jaký já jsem člověk, protože z mého pohledu je hrozně důležité, aby člověk dělal to, co ho baví a zajímá. Takže když jsem si zvolil před dávnými lety, že budu učit, tak jsem to neřešil z hlediska toho, kolik budu vydělávat. Ale je samozřejmě velká skupina lidí, kteří ty peníze chtějí, protože si chtějí dovolit spoustu různých věcí, cestovat, dobře bydlet a tak dále. Takže asi na to není univerzální rada. Můj pohled je, že v zaměstnání nebo v podnikání strávím valnou většinu pracovního dne a že to je tolik času, že by bylo škoda, abych dělal něco, co mě nebaví a nezajímá.
Máte nějaký svůj oblíbený "trik", jak udržet studenty zaujaté a přitom je pobavit?
Mám, ale neprozradím :-)
Pohybujete se ve školství už dlouhou dobu a prošel jste si mnoha rolemi od učitele až po ředitele. Když porovnáte své začátky se současností, jak se podle vás změnili samotní studenti a jejich přístup ke vzdělávání?
Určitě jsou tam změny... V zásadě, když se začínalo, tak režim výuky byl úplně jiný. Studenti museli sedět, psát si do sešitů, poslouchat výklad, nechat se vyzkoušet, napsat písemku. Hotovo. Nějaká velká diskuse o tom, co studenti chtějí, se prakticky nevedla. Dá se říct, že tehdy ten učitel měl takové výsadní postavení a bylo dáno najevo, že studenti musejí poslouchat. To je teď, řekl bych, v úplně jiné rovině, pro mě osobně lepší. Další rozdíl vidím v tom, že je více třeba hledat cesty, jak studentům ukázat, k čemu jsou vědomosti užitečné, což je v ekonomice snadnější než v jiných předmětech. Je potřeba brát ohled na to, že ne všechno už si musíme zapsat do sešitu, ale můžeme pracovat s tablety, notebooky atd.
Dříve bylo také snadnější vykládat, celou hodinu se prostě jelo a předávaly poznatky – protože jiné zdroje často nebyly dostupné. Teď musím střídat metody a za hodinu použít několik různých cest, protože životní tempo se výrazně zrychlilo, což má vliv i na to, že pozornost lze udržet kratší dobu.
Vzpomínáte si na svůj první den v roli učitele?
Úplně přesně asi ne, protože jsem si na vysoké škole nebyl do konce studia ještě úplně jistý, jestli učit mám, jestli to dokážu. Znal jsem teorii, ale cítil jsem, že musím vyzkoušet, zda také zvládnu praxi.
Takže můj první učitelský den nebyl nástup na Heroldovy sady. Vzal jsem jako vysokoškolský student zástup za nemocnou kolegyni na Obchodní akademii v Resslově 5, tam jsem měl asi 13 hodin. Učil jsem ekonomiku a tehdy se učily i hospodářské výpočty. Takže vlastně moje první hodiny byly tam. A tři měsíce jsem zjišťoval, jestli jsem vůbec schopen učit.
Co byste dělal, kdybyste dostal 100 milionů korun?
Něco z toho bych použil pro sebe, něco z toho pro okolí, něco pro rodinu. Dnes je strašlivý problém bydlení, takže z těch 100 milionů by nějaká část šla synům, aby měli kde bydlet. Pak bych asi preferoval nějaké humanitární projekty, charitu a tak dále. A z těch osobních věcí… co bych si koupil? Vlastně ani nic moc nepostrádám. Možná že bych si koupil nějaké auto navíc. A tam, kde bydlím, bychom udělali nějakou přístavbu nebo rekonstrukci. Takže by to sloužilo ke zdokonalení toho, co je teď.