Rozhovor divadelní spolek Herold

Vážení čtenáři časopisu Heroldoviny, v následujícím článku nahlídnete do myšlenek studentů z divadelního spolku Herold. Dozvíte se, jak se na své role připravovali a co je vůbec přivedlo k tomu se přihlásit do divadelního spolku.

Chtěla bych velice poděkovat všem, kteří se rozhovoru účastnili, a také děkuji celému souboru divadelního spolku Herold za jejich obrovské úsilí a energii, kterou do představení dali.

Jakou roli v představení hraješ?

Já hraji paní markýzu Doriménu, což je taková namyšlená paní, která miluje peníze. Jsem tam vlastně od toho, abych panu hraběti pomohla vytáhnou z pana Jordána peníze na základě toho, že budeme spolu flirtovat.

Jak jsi se k divadlu dostala?

Já jsem se k divadlu dostala poměrně náhodou, protože se dramaťáku věnuji už pár let. V tomhle školním divadle jsem nebyla akorát v prváku, protože jsem v tu dobu chodila na dramaťák někam jinam. Pak k nám přidaly malé děti, které se k nám věkově moc nehodili. Já jsem tam  byla jenom s jednou holčinou, která byla stejně stará jako já. Pak nám z tohoto důvodu skupinu zrušili.

Potom jsem tedy neměla kde hrát a ve druháku jsem se rozhodla, že zkusím tedy školní divadlo.

Chtěla bys v divadle pokračovat i po škole?

To úplně nevím, protože po maturitě budu mít už jiné starosti, ale bude mi to rozhodně chybět a ráda bych chtěla mít tu možnost zkusit si to ještě jednou.

Jak bylo pro tebe těžké skloubit školu, přípravu na maturitu a divadlo?

Úplně v pohodě. Divadlo je takový relax, my maturanti máme naštěstí malé role, respektive role, kde je toho textu málo oproti ostatním rolím. Takže to pro mě byl fakt relax od všech těch povinností. 

Bára Pipalová

Co za roli ztvárňuješ tady v představení?

Já ztvárňuji roli, která nemá jiné jméno než paní Jordánová, jelikož je manželka pana Jordána, takže to je moje krásná role.

Jak bys ji popsala třemi slovy?

Je to žena nesmírně rozumná, inteligentní a taková trochu od rány.

Jak jsi se vůbec k divadlu dostala?

Tak mojí vášní je chození na představení, respektive do divadel a v prváku jsem zjistila, že tady existuje něco jako divadelní spolek. Tak jsem tam přišla a zažila jsem největší trému ve svém životě, když jsem musela jít na konkurz a číst rybáře, to byla moje největší tréma. (smích)

Cítíš nějaký rozdíl vždycky mezi prvním a posledním představením?

Je to super, já třeba nejsem teď vůbec nervní, dala jsem si dobrý dort, takže jsem v pohodě. První představení je za mě asi nejhorší, takový ještě nerozehraný, ale hlavně záleží, jací jsou tady diváci.

Stala se ti někdy nějaká vtipná situace při zkoušce nebo při hraní?

Tak těch bude asi hned několik. Ale více si všímám přeřeků u ostatních než u mě. Protože když jste na jevišti, tak na to nemůžete úplně reagovat, takže třeba Dvůr králové místo královského dvoru (smích), to je přeřek, který já jsem prostě musela od ignorovat, což jde poměrně těžko na tom jevišti.

Lucie Kafková

Co hraješ za roli v tohle představení?

Já v tomto představení hraji učitele filozofie.

Jak bys popsala svoji postavu?

Tak moje postava je docela chytrá na rozdíl od těch ostatních. Jsem taková, že prosazuji to svoje umění, a to ostatních neuznávám, jsem tvrdě zapálena do svojí práce a nebojím se toho.

Jak se ti hraje s ostatními studenty?

Tak já hraji jenom s ostatními učiteli, a to ještě docela málo, jinak se s nimi spíše peru. (smích) Jinak se mi s nimi hraje moc dobře a moc dobře se s nimi peru. Potom hraji právě s panem Jordánem no a já ho vlastně celou dobu různě šikanuji, takže to se mi hraje taky dobře.

Jak jsi se připravovala na tuhle roli?

No tak hlavně jsem se učila ty různé latinské texty, co tam mám. Já tam mám teda jenom dva, ale dá to tedy docela zabrat. Učila jsem se je hlavně doma se sourozenci, kteří mi nadhazovali, a také jsem se na nich učila mučit.

Jak jsi se k divadlu vůbec dostala?

Můj táta hrál ochotnický divadlo, takže jsem měla divadlo vždycky ráda, a tady jsem zjistila, že mám tu možnost ho tady hrát. Tak jsem se přidala a moje třídní učitelka je paní učitelka Urbancová, takže jsem se vlastně nemusela nijak extra ptát.

Eliška Vacková

Co hraješ za postavu v představení?

Záleží, kdy se zeptáš, já tak jako všechno říkejme chameleon (smích) já se text klidně naučím za večer, ale zatím se mi podařilo hrát nejčastěji moji připsanou roli Lucilu dceru hlavní postavy.

Jak bys popsala svoji postavu Lucilu?

Lucilku bych popsala jako holčinu, která si je vědoma toho, v jaké situaci je její táta, který je takový zbrklý a trošku blbec, kdybych to tak řekla. Nechce pokračovat v jeho stopách a zároveň je hrozně tvrdohlavá stejně jako on. Řekla bych, že je taková lehce naivní, ale zná nějaké svoje meze.

Bylo pro tebe těžký se na tuhle roli připravit?

Bylo to pro mě takový nezvyklý hrát poprvé roli, která byla ženská. Já jsem doposud hrála jenom chlapy, ale neřekla bych úplně těžký. Nejsme si v ničem podobný, ale bylo těžký vymyslet nějaké ty manýrismy, která má. Třeba kdy je něžná, kdy ne, protože v tom jsem si s ní nerozuměla. Já bych toho chlapa v tu chvíli úplně nenechala takhle dolejzat anebo se ke mně chovat. Ona na toho Kleonta byla taková něžná, takže to byla ta asi nejtěžší část.

Jak jsi se vůbec k divadlu dostala?

Já jsem o tom neúplně snila, ale napadlo mě to třeba v osmi letech, kdy jsme na základce dělali různý malinký představení a vždycky se hlásili dobrovolníci a já jsem jako samozřejmě naivní osmiletý dítě, který neví, do čeho jde zvedla ruku. Takže od nějakých osmi let jsem teda vyrůstala v našem školním takovým malinkým spolku, kdy jsme dělali takové miniaturní i hudební představení. Jakmile jsem slyšela, že pan profesor Pavlíček nabírá, tak jsem si řekla hele můžu to zkusit vážně, a zní to jako zábava. Vůbec nic o tom nevím a ráda se učím nové věci, takže jsem na adapťáku za ním přišla, když si nás svolal a takhle jsem byla přijata.

Jak bys shrnula tohle představení jedním slovem?

Napadli mě dvě. Hnedka první bylo náročný a druhý bylo zábava.

Nikola Černá

Jakou roli tady hraješ v představení?

Tu úplně nejhlavnější, jmenuje se Jordán a je to vlastně ten měšťák, co se chce stát šlechticem. Má různé profesory na různé věci, které si myslí, že jsou potřeba umět, abyste byli šlechtic.

Jak bys jí popsal třemi slovy?

Ambiciózní, naivní a jak to říkám neintegidentní, takže neinteligentní.

Bylo něco nového, co jsi se kvůli roli musel naučit?

Ani ne, jako blbci se hrají nejlíp, takže tam žádná příprava na roli nebyla. Vlastně tím, jak je úplně blbej na všechno, tak já to nemusím umět a můžu to prostě mít takhle (lusknutí) a je to úplně v pohodě.

Ty hraješ v seriálu Ulice, co ti více vyhovuje divadlo, nebo být před kamerou? Co si více užíváš?

Hele já si užívám oboje, ono obojí má svoje plusy a mínusy. Tady v divadle je mínus to, že když to jednou poděláš, tak to nevrátíš a musíš to nějak odehrát a zahrát to. Ale v tom je to zase kouzlo divadla. A potom tam vlastně můžeš interagovat s publikem, takže je vidíš, víš, že tě vnímají a smějí se. To je zase nevýhoda u té televize. Ta je zase fajn tím, že se to jede a máš okolo tým fajn lidí, kterým věříš a u kterých víš, že tu práci umí, to je taky něco kouzelného. Výhodou je, že ty scény můžeš jet víckrát, když to poděláš.

Stala se ti někdy nějaká vtipná situace při představení?

No hodně, já mám pocit, že všichni ve čtvrtek, když jsme to hráli pro školu, viděli, kdy jsem změnil královský dvůr za Dvůr Králové. Takhle já nejsem člověk, který je schopný naučit se texty úplně doslova, zvlášť když je to takhle velká role, kde ze scény neslezu klidně patnáct stránek. Takže si vždycky sepíšu body, o čem mluvím a zbytek je improvizace, no tak se někdy přeřeknu. (smích)

Někdy je z toho dobrý gag někdy je to zas těžký na vybruslení.

Karel Klement

Eliška Matějcová a Lucie Kafková