Rozhovor s Dawson Rayne Zdunich aneb nový učitel

Dobrý den! 

Rádi bychom s vámi, pane Zdunich, udělali rozhovor do školního časopisu! Budeme se vás ptát na Kanadu a na to, jak se tam vyrůstalo. V čem to bylo jiné? Vidíte nějaký rozdíl mezi živote tam a tady?

Těch rozdílů je samozřejmě mnoho. A ano, myslím, že vyrůstat v Kanadě bylo úžasné. Vyrůstal jsem na předměstí Vancouveru, což je na západním pobřeží Kanady. Takže tam je spoustu krásné přírody, spoustu hor, řek, tolik jezer v okolí, a to všechno v okolí, kde jsem žil.  A také to bylo u oceánu. Takže to bylo fakt skvělé. Celé dětství jsem strávil venku, třeba si hrál v lese. 

Neměl jsem tehdy žádnou televizi ani nic podobného. 

Vím, že Češi tady pořád rádi chodí na túry, rádi kempují. Máte taky chaty a chalupy, což je velmi podobné jako u nás doma. Spousta mých přátel má rodinné chaty a podobné věci, takže je tu spousta podobností. Takže je to opravdu jiné, přestěhovat se sem a žít v centru Prahy. Je to rozhodně mnohem rušnější a živější než u nás doma.

Takže dále bychom se rádi zeptali, jaké to bylo na střední škole, kam jste na střední školu chodil? Byl jste v Kanadě, že? Ano. Takže jaké to bylo tam studovat?

Myslím, že jsem měl jako student v Kanadě opravdu skvělou zkušenost ze střední školy. Musím říct, že to je docela jiné než tady.

Myslím, že vy na této škole jste mnohem slušnější než studenti ve škole, kam jsem chodil já. Nevím, jestli mám jen štěstí, ale třídy, které učím tady jsou velmi zdvořilé, velmi milé, a hlavně velmi dobře vychované. Jen velmi zřídka jsem měl nějaké problémy, jako jsou problémy s chováním, zatímco doma v Kanadě spousta studentů neposlouchá. Nemají k učiteli takový respekt, jaký mají studenti tady. Obrovský rozdíl je taky pozdrav, jelikož tady když vejdu do třídy se všichni postaví.

Taková úroveň respektu v Kanadě vůbec neexistuje. Takže si myslím, že to je ten hlavní rozdíl.

To je zajímavé. A jaký jste byl jako student? 

Já jsem byl hodně temperamentní a upovídaný student. Připadám si jako velmi společenský typ. Taky jsem chodil do menší školy, takže jsem všechny opravdu dobře poznal. A měl jsem štěstí. Měl jsem ve třídách spoustu přátel.

A byl jsem také docela dobrý student. Měl dobré známky.

A hlavně jsem byl velký divadelník. Takže jsem byl v divadle naší školy. Obecně jsme ve škole měli opravdu rozsáhlý program múzických umění.

Dobře, takže další otázka se týká vašeho jména a jeho původu.

Předpokládám, že mluvíte o mém příjmení. Je to chorvatské příjmení. Můj otec je totiž z Chorvatska. Vyslovuje se Dunic. Narodil se tam. Pak, když byl miminko, se jeho rodina přestěhovala do Kanady.

Hned po příjezdu do Kanady byl umístěn do pěstounské péče. Jelikož se ho jeho rodina vzdala.

Potom vyrůstal v pěstounské péči. Takže vlastně neznáme žádného z našich příbuzných v Chorvatsku ani tu část rodiny, která přijeli do Kanady. Nemáme s nimi žádné vazby.

Ale otec si ponechal své rodné jméno. Takže víme, že je chorvatské. Hlavně si i udělal test DNA. A  z výsledků je patrné, že je z 90 % Chorvat nebo Jugoslávec. Takže jo, odtamtud to příjmení pochází.

Rád bych se dozvěděl více o vašich koníčcích. Co rád děláte ve svém volném čase?

Myslím, že od té doby, co jsem se přestěhoval do Prahy, trávím spoustu volného času poznáváním. Protože je to pro mě nové město. Je to krásné město. V poslední době jsem se taky opravdu věnoval psaní deníku. Takže to prostě vypadá tak, že si sednu v parku a vyndám si svůj malý deníček, do kterého si píšu. Takže v jakémkoli parku tady rád trávím čas.

Taky se rád soustředím na cvičení. Rád chodím běhat. Je to takový koníček, kterému se teď věnuji.

A pak doma, v Kanadě, těsně předtím, než jsem se sem přestěhoval, jsem byl součástí divadelní skupiny pro dospělé. Takže jsem dělal něco jako hudební divadlo, pořádal jsem taková malá představení a tak. Takže to je rozhodně můj malý koníček.

Nechybí Vám to náhodou? 

Divadlo, opravdu ano. 

Ano, opravdu mi chybí vystupování. Je to rozhodně něco, co miluji.

Jelikož je to i Váš koníček, rád bych se zeptal i na hereckou kariéru.

A jak jste se dostal k herectví?

Já jsem vyrůstal s muzikálovým divadlem mimo školu. A pak jsem na střední škole chodil na uměleckou školu. Takže jsem hrál v muzikálu. Od té doby jsem vždycky snil o tom, že budu hercem a budu pracovat ve filmu. Jednoho dne, když mi bylo asi 17, jsem šel s přáteli do agentury, kterou jsme našli online. Měli totiž otevřené konkurzy. Tak jsem šel, přihlásil se a podepsal smlouvu s agentem. Začal jsem hlavně hrát na pozadí ve filmovém průmyslu, protože Vancouver má obrovský filmový průmysl. Téměř každý pořad se natáčí tam.

Stejně jako polovina věcí na Netflixu se všechno natáčí ve Vancouveru. Hrál jsem sedm let, skoro osm.

Chtěl bych se zeptat, když jste říkal, že rád cestujete. Jaké je vaše oblíbené místo? Zatím. Můžete říct v Praze nebo i někde jinde, jen ne v České republice.

Byl jsem na jednodenním výletě v Českém Krumlově. A myslím, že to bylo úžasné.

Vypadalo to jako malé pohádkové městečko. Bylo to rozkošné.

A tady v Praze máte taky tolik krásných parků. Zbožňuji Letnou. Myslím, že je zde krásný výhled na město. Dále se rád chodím dívat na západ slunce v Riegrových sadech, je to taková dobrá atmosféra. 

Rád se taky například procházím po Starém Městem, stále obdivuji všechny ty staré budovy. Cestuji i do jiných evropských měst. Takže jsem navštívil spoustu míst a ani zdaleka nejsou tak krásná jako Praha.

Myslím, že moje nejoblíbenější věc na Praze je, jak je všechno dostupné. V Kanadě v podstatě, pokud nebydlíte v centru města, potřebujete auto, abyste se kamkoli dostali. Kdybych chtěl jet ke kamarádovi, musel bych jet autem. Kdybych se chtěl kamkoliv dostat, musel bych využít auto. A to vytváří takový izolující pocit. Ale tady v Praze je všechno tak snadno dostupné i pěšky. Téměř ani nejezdím tramvají, protože mě baví se procházet. Pak samozřejmě máte i tramvaje, skvělé autobusy, metro,  a taky můžete všude jezdit na kole.

Myslím, že to je obrovský problém, který máme v Kanadě a Americe, a taky to, že všechna města jsou skutečně postavena pro auta, ale nejsou postavena pro lidi.

Jak je to v Kanadě s vlaky?

V podstatě žádné nejsou. Ve Vancouver není tento problém až tak podstatný. Máme něco jako SkyTrain. Je to v podstatě systém metra. A je docela dobrý, ale když se chcete dostat do jiných částí Kanady, berete to jako luxus.

A bude vás to stát přibližně 1 000 dolarů. Je to, jako by vlak byl sám o sobě turistickou atrakcí. Neexistuje zde žádná vysokorychlostní železnice ani nic podobného. Takže pokud se chcete pohybovat po Kanadě, musíte buď jet autem, nebo letět. A ceny jsou zhruba trojnásobné než v Evropě.

Přijde nám opravdu zajímavé, že jste se z herecké kariéry stal učitelem. Jak se to stalo?

Zdá se to náhodné. Upřímně řečeno, myslím, že když jsem vyrůstal, ať už to zní jakkoli kýčovitě, věděl jsem, že chci pomáhat lidem a vidět, že moje práce má nějaký pozitivní dopad na společnost. Měl jsem na střední škole úžasné učitele, kteří mě opravdu inspirovali. 

Takže jsem asi od šestnácti let věděl, že chci být učitelem. Začal jsem pracovat jako učitel herectví. Původně jsem byl najat na akademii múzických umění. Takže jsem učil herectví malé děti, což bylo opravdu skvělé. A pak jsem šel na univerzitu. A když jsem promoval, věděl jsem, že chci na chvíli opustit Kanadu, přestěhovat se do Evropy, zažít něco nového. A věděl jsem, že Praha hledá učitele angličtiny. V tu dobu jsem již měl titul z angličtiny. Dnes už mohu říci, že mám vášeň pro učení.

Už jsme se sice ptali na Vaší hereckou kariéru, ale kde Vás můžeme vidět?

Například v Riverdale, i  v seriálu Sabrinina děsivá dobrodružství. Dále také v Nočních agentech na Netflixu. Ale šlo většinou o náhodné role.

Další otázkou asi je, proč vlastně Česká republika? Co vás sem přivedlo? Proč zrovna tady?

Je to docela zajímavý příběh. Během mého univerzitního studia v roce 2022 jsem studoval v zahraničí, konkrétně v Nizozemsku, v Rotterdamu. A ke konci mého pobytu jsem si s partou přátel udělal víkendový výlet do Prahy. Vlastně to tedy byla škola, moje univerzita, která nás sem na víkend přivedla. 

Strávili jsme dny především poznáváním. Šli jsme do koncentračního tábora Terezín. Pak jsme si udělali prohlídku města s průvodcem, prozkoumali ho. Prostě jsem si to užil. A Praha na mě ve srovnání s ostatními evropskými městy, která jsem navštívil, opravdu zapůsobila svou krásou. Líbilo se mi prostě, jak vypadá. 

Byl jsem tu jen na víkend, ale myslím, že jsem si z města odnesl spoustu zážitků. Zanechalo ve mě dobrý dojem. Takže když jsem se po studiu v zahraničí přestěhoval zpět do Kanady, uvědomil jsem si, jak moc se mi v Evropě líbilo. Začal jsem si šetřit peníze, protože jsem věděl, že se sem nakonec vrátím. Pracoval jsem jako číšník v restauraci. Šetřil jsem si všechny spropitné. A pak jsem loni promoval na univerzitě a začal jsem se dívat po studijních programech v zahraničí. Původně jsem se díval na program ve Španělsku,  chtěl jsem se přestěhovat do Barcelony, ale to kvůli problémům s vízem nevyšlo.

Vygooglil jsem si tedy nejlepší města pro výuku angličtiny v Evropě. No a Praha se objevila na prvním místě. Zároveň je také zajímavé, že jsem vždycky měl na notebooku samolepku s českou vlajkou, kterou jsem dostal, když jsem sem přijel v roce 2022.

To mi vždycky tak nějak leželo v hlavě. Takže když jsem viděl, že Praha je dobré místo pro výuku, našel jsem si tady pedagogický program, kde můžu absolvovat. Takový rychlý měsíční kurz a v podstatě získat certifikát. Přijel jsem v lednu, zvládl jsem ho, ucházel se o práci a byl jsem přijat právě sem.

A údajně je na Karlově mostě socha, které se dotknete, a má Vás přivést zpět do Prahy. Pamatuji si, že jsem se jí dotkl. Takže si myslím, že mě to přivedlo zpět, a teď jsem zde.

Rád bych věděl, jaký byl Váš největší kulturní šok?

Myslím že největším šokem pro mě bylo, jak upřímní Češi jsou. S tím už jsem sice měl zkušenost, jelikož Nizozemci jsou taky velmi upřímní. Ale myslím si, že v Kanadě jsme všichni až moc milí. Vždycky se usmíváme. I když někoho na ulici neznáte, usmějete se na něj. A když někdo udělá něco, co se Vám nelíbí, neřeknete mu to. Nebo když už mu to řeknete, řeknete to opravdu milým způsobem, tak trochu to přikrášlíte.

Tady zjišťuji, že se nejedná o žádné přikrášlování. Myslím, že když vám Čech chce říct, že děláte něco špatně, řekne to přesně tak, jak to cítí. Nebo když je kvůli něčemu naštvaný, řekne to hned.

A ze střední Evropy a ze všech zemí, kde jsem byl, můžu říci, že Evropané milují zírat na lidi.

Zatímco v Kanadě je neslušné zírat. Takže když se na někoho díváte a on se dívá na vás, obvykle odvrátíte zrak.

Existuje nějaké motto, které byste chtěl studentům, kteří si to přečtou, sdělit? Existuje něco, čím se řídíte?

Vlastně mám motto vytetované i na sobě.

Je to "just keep swimming" (prostě dál plav). Což je citát z filmu Hledá se Nemo.

A takhle v podstatě přistupuji k celému svému životu. Ať se stane cokoli, život na vás hodí tolik různých věcí. Tolik překážek se vám postaví do cesty. Ale nenechte se tím srazit dolů. Musíte prostě plavat dál, jít dál, hlavu vzhůru, zůstat pozitivní.

Ať už v tu chvíli procházíte čímkoli, i když se to zdá opravdu zlé, jakkoliv klišé to zní, život se zlepší. Takže je prostě nesmírně důležité plavat a prostě pokračovat dál.

To byly všechny naše otázky. Moc děkujeme, že jste s námi sdílel svoje zážitky, zkušenosti i rady. Byl to velmi příjemný rozhovor. Děkujeme!

Klára Štichová a Michal Melen